Kapitola 1

31. července 2018 v 13:25 | -A- |  Deník zrůdy
Narodil jsem se v roce 1892 do průměrné rodiny s průměrným bytem, psem a rodiči. Když se na mě poprvé podívali po tom, co jsem vylez z máminy pochvy, prý prohlásili, že jsem zrůda, že tak ošklivé dítě nikdy neviděli. Položili mě do matčiny náruče a ta se místo štěstím rozbrečela smutkem a zoufalstvím. Nenáviděla mě už od narození a nebylo divu, že mě strčila do dětského domova, kde jsem přebýval od mých 4 let.
První vzpomínka na dětský domov je jak jsem byl s dětmi na dětským hřišti s mými vrstevníky a já rozšlapával u stromu brouky. Dělalo mi dobře to křupání a pocit jejich bezmoci. Nemohli mi utéct, byl jsem mnohem rychlejší. Přišla ke mě jedna holčička. Měla modré oči a blonďaté oči. Ptala se mě, proč šlapu na ty nebohé brouky a já jí ignoroval. Nechtěl jsem se s ní bavit."Proč šlapeš na ty brouky se ptám!" Chytla mě pevně na paži tak silně až to odvedlo pozornost od mých brouků. Podíval jsem se na ní. Měla naštvaný obličejík a v jejich očích jsem vyděl jak je zkažená. Poprvé jsem uviděl člověka, který byl podobný mě. "Dělá mi to dobře." Odpověď jí zřejmě uchvátila a zašlápla ploštici. Koukla se na mě s úsměvem a šlapala dál. mravence, hovnivály, ploštice, pavouky, kobylky, bylo jí to jedno smála se a dupala na křupající krunýře a tělesné schránky. Užasle jsem se na ní koukal a říkal si, jak může být něco tak krásného tak zkaženého. Byla první dívka, která se neštítila mé ohavné tváře.
Další den na hřišti jsem šlapal zas s nadějí, že má spolu vražedkyně přijde, ale ona nepřišla. Poprvé od mého příchodu do domova jsem promluvil s ředitelkou. Už při příchodu do růžové kanceláře nahodila falešný perleťově bílý úsměv a pořádala mě s nafrněným máchnutí ruky ať si sednu na naleštěné křeslo. "Kak copak tě trápí zlatíčko?"zas na mě zamrkala umělýma řasy a já nesměle odpověděl "Kam odešla?". Úsměv se jí vytratil a i když věděla o koho se jedná zeptala se kdo. "Ta holka." dal jsem jí najevo, že vím o kom mluvím, a že se nemusí snažit zakrývat pravdu. Zbytek jejího nadhledu upadl a ona sebou řízla do křesílka za stolem. "Za svými náhradními rodiči broučku. Neboj, stýskat se ti bude jen chvilku a pak na ní zapomeneš, protože jsi ještě maličký, bezmocný klouček." Neměla pravdu ani v jednom. Nezapoměl jsem na ni až do mé smrti a bezmocný sem nebyl, což jsem jí ukázal hned v zápětí. Stoupl jsem si, napřímil se a s s výsměšných pohledem jsem obcházel její křeslo na kterém seděla. "Nejsem bezmocný a vy jste lhářka. Vraťte jí zpátky, nebo toho budete trpce litovat." Vysmála se mi a zavolala vychovatelku aby mě odvedla zpět za dětmi.
Každý den mě sledovala zpoza okna ve své kanceláři jak den co den zašlapávám brouky. Z par dní mě přestalo šlapání po broucích bavit, ale nic jiného se tu zašlapávat nešlo.
Nemohl jsem každou noc spát, protože mě to tu nudilo. Chtělo to nějaký vzrušení, a tak jsem vstal a chodil jsem kolem postelí spících dětí. Holka naproti, myslím, že se se jmenovala Ema, měla křečka. Říkala mu Punťa, protože měl malý flíček nad jedním okem. Opatrně jsem otevřel malou budku ve které ho měla. Když jsem Punťu vzal do ruky, cítil jsem jeho tep, proudil v něm život a začal mi lézt po ruce až na rameno. Svímy pacičkami mě škrábal po lícních kostí. Neměl jsem slitování. Vzal jsem ho jednou rukou za hlavičku a druhou za zbytek těla. Jeho tělo křuplo tak hlasitě, až to vzbudilo jednoho chlapečka který vyděšením nemohl ani ječet. Rychle jsem k němu přiběhl a hodil Puňťovo tělo na jeho peřinu. "Jestli někomu něco práskneš, dopadneš stejně jako on!" Ukázal jsem tyransky na křečka. On jen s otevřenou pusou začal kývat na souhlas. Rozklepaně se otočil zády ke mě a se slzami se pokoušel usnout. Křečka jsem si zas vzal a schoval do nočního stolku.
Ráno jsem se probudil později než Ema, která už plakala nad prázdnu budkou po Punťovi. Vychovatelka seděla vedle ní a chlácholila jí, že šel určitě jen na procházku a že se vrátí, ale já už koukal na kluka, který mě viděl jak má slzy skoro na krajíčku a jak s pohledem na mě bledne. Ten pocit byl k nezaplacení. Pocit z vraždy a z vyvolávání strachu.
Další noc jsem cestoval o dvě postele dál, kde spal klouček, kterému byli sotva 3. Měl zakrslého ošklivého králíka se kterým furt chodil. Bylo to až nechutné jak se s ním pořád mazlil. Vzal sem ho za uši a protože jsem se již poučil z minulých chyb odešel jsem na dlouhou chodbu, která byla temná tak, že mě nikdo nemohl vidět. Zkoušel jsem novou taktiku jak usmrtit zvíře. Byl větší jak křeček a tak jsem si nebyl jistý, jestli půjde křupnout páteř. Vzal jsem ho tedy oběma rukama kolem krku a tlačil tak dlouho, než se přestal klepat a kopat kolem sebe. Při mém stisku se mu omylem při mém stisku vyboulilo oko a tak jsem ho zas zamáčkl a vložil do mého šuplíku.
Ráno se opakovala přednáška, že se určitě Zajda najde, ale vychovatelkám pomalu, ale jistě docházelo, že tu něco nehraje.
Dopoledne jsem zkoumal čítanku, protože jsem toužil přečíst si o všech zkušenostech jiných, jak se zabijí a kam až se dá zajít. Zaslechl jsem vychovatelky jak si povídají o jakési holce o které nemluvili příliž hezky. "Byla to cuchta." pravila ta tlustější. "Nechci jí tu, ale zas jí někam udáme, neboj." Zableskla mi naděje, že by to mohla být ta moje holka. Na večeři jsem šel natěšený a dokonce jsem se trochu usmál když jsem čůral.
Nebyla tam. Nevím jak je to možné, protože vždy jsem měl dokonalý smysl pro předvídání. Cítil jsem, že tu bude, ale nebyla tu. Poprvé jsem ucítil pravý smutek a zklamání.
Večer, když všichni usnuli jsem se hodlal zmocnit dalšího života. Byl to pes vychovatelky Black. Miloval ho celý domov. Stačilo písknout a on z budky zahrady přiběhl a sedl si přede mě. Seděl a vzpazoval jazyk a kňučel, protože s sebou přinesl i klacek. Vzal jsem ho a napřáhl se s ním na psa a praštil. pes nezemřel, jen si lehl a kňučel bolestí. Musel jsem ho rychle dodělat protože by mě mohl prozradit.
"Na." Otočil jsem se a uviděl jsem si jak mi podává nožík. Nebyl čas se kochat pohledem na ní a tak jsem ho vzal a bodal a bodal. "Můžu taky?" Podal jsem jí ho se se smíchem jsme ho ubodali. Byl tu jeden problém. Nevešel se mi do šuplíku. "Pojď." řekl jsem a a nechal psa psem. Ukázal jsem jí šuplík zaplněný křečkem a králíkem. Užasle na to koukala a zkoumala oko Zajdy. "Kam dámě Blacka?" tázala se bystře. "No, to je ten problém." řekl jsem sklesle. " Dáme ho ke mě." "Dobře."
Byl jsem opravdu šťastný. Ta holka vypadala jako bez zábran. A ona byla. Další den jsme byli všichni svoláni do jídelní haly, kde už stála ředitelka s vychovatelkou.
"Milé děti, v posledních dnech se začala ztrácet zvířata, ale nevíme proč. Je naší povinností to řešit, a tak jestli za tím stojí někdo z vás přihlaste se prosím."
Podíval jsem se na mou spolupachatelku výsměšným výrazem na důkaz mé síly.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama