Plavecké extempóre

24. května 2018 v 14:46 | -A- |  Mé marné já.
Na začátku roku jsme se dostala do týmu plavců, kteří plavou za školu.
Úvod zní celkem dobře, musím jej ještě upřesnit - mezi plavci jsem se vyskytla do počtu, resp. škola jen potřebovala dva studenty z prvního ročníku, kteří doplní tým, aby se vůbec mohla účastnit plaveckých závodů.
Jako hrdinka a budoucí reprezentantka připravená na vše jsem se do soutěže vrhla rovnou po hlavě. Doslova. Úkol zněl zaplavat "stovku prsa" a "padesátku kraul". Tedy jsem zavzpomínala na povinné hodiny tělesné výchovy v bazénu ze základní školy a vylovila z paměti, co to znamená. O to víc jsem byla odhodlaná překvapit nečekaným výkonem. Ten jsem nakonec předvedla, ale s trochu jiným efektem, než byl původní záměr.
Už entrée mělo být varováním - soupeři v neoprenu a plaveckých brýlích a já ve svém plážovém oděvu zdobeným krajkou (sluneční brýle jsem se ale vážně neměla). Pochopitelně jsem vytušila, že někde nastala chyba, ale zatím se jevila jako celkem nepodstatná.
Po zahájení rozcvičky, tedy rozplavávání, se mé tušení potvrdilo a dojmy začaly původní odhodlání významně nahlodávat. Nenápadně jsem se usadila u klouzačky na kraji bazénu, spíš abych nepřekážela a začala se zaobírat teorií o skrytých vrtulích v určitých partiích ostatních soutěžících, případně jiných alternativních pohonech.
Rozpačitě jsem načvachtala k panu učiteli a konstatovala, že to není možné a že to já plavat nemůžu, případně jsem měla v úmyslu nesportovně nařknout druhou školu z dopingu.
Naneštěstí mně i tak v reprezentaci naší školy svěřil disciplínu "padesátku prsa"
Jelikož osud zasáhl v podobě abecedního pořadí, můj velký okamžik nastal v duchu "to nejlepší naposled" nebo lépe a výstižněji podle klasiky "blbec k večeři".
Dostala jsem totiž navíc bonusový čas ke sledování soupeřek a naprosto neuváženě jsem usoudila, že je třeba se aspoň trochu dovybavit. Vypůjčila jsem si plavecké brýle, které jsem si co nejpoctivěji utáhla, aby mi při pokusu o osobní rekord nespadly. Postavila jsem se téměř hrdě na stupínek.
Jakmile jsem zaslechla píšťalku, skočila jsem do vody tak hluboko a tak prudce, že mi přes veškerou poctivost brýle spadly a následně začaly zákeřně škrtit. Na "chytrou" radu spoluzávodících jsem plavala pod vodou s občasnými nádechy nad vodou, kdy jsem v tom zlomku vteřiny slyšela výkřiky přítomných "Plavej!". To, že mě instruovali "Plavej nad vodou!", jsem se dovtípila až po heroickém výkonu.
Sotva jsem se vyškrábala z bazénu, místo poplácání ramen za statečnost mi bylo oznámeno, že zřejmě trpím (raději) blíže nespecifikovanou diagnózou mentální retardace …

Něco kromě trapné příchutě jsem si ale přece jen odvezla, a to je zjištění, že pravidla a zvyklosti je vhodné si osvojit před akcí a raději ne od konkurence.

-A-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Vít Velhartický Vít Velhartický | E-mail | 12. června 2018 v 13:03 | Reagovat

Má milá dceruško.
jsou věci, které nám osud, či genetika nalil do žil, aniž bychom se ho o to prosili. Což kdybychom se neprosili a dostali písemné vyhotovení handicapů, které na nás byly seslány, bylo by to jednodušší. Ale ta potvora zasáhne vždycky v ten nejnevhodnější okamžik a zcela ze zálohy. A proto ses dostala do takové šlamastiky jen o 30 let později než já. Udělal jsem před 30ti lety totéž. Jen jsem svůj pohár hořkosti musel vypít ve třech disciplínách a tudíž do dna. Nebyl jsem však frustrován tímto zážitkem velmi, protože už zpočátku jsem si moc chtěl zaplavat a to přes zimu v těch letech nebylo vůbec jednoduché. Veřejné plavání nebylo úplně běžné, takže jedinou šancí bylo se něčeho zúčastnit. Účel světí prostředky. Carpe diem

Táta

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama