Modní přešlapy

10. srpna 2018 v 13:37 | -A- |  Úvahy
Modních fopa denně potkáme spoustu, hlavně různé kousky, které jsou omezenou dobu "in" nebo "cool", k nimž i patří velmi oblíbené legíny.
Šatník správného modního barbara musí být vybaven alespoň jedním párem vzorovaných, nevkusných a mnohdy průsvitných "kalhot", které obsahují více jak dvě absolutně k sobě nehodící se barvy.
Tento kousek si navlékáte s domněním, že zvýrazní vaše jistě svůdné tvary, však opak je pravdou.
Všechny nedokonalosti se odkryjí - vaše křivé nohy, chybějící zadek či naopak přebývající zadek, pomerančovou kůži a další nevhodné věci k ukázání.
Někdy se stane, že legíny jsou opravdu blbě ušité a zařezávají se ze předu,což není hezký pohled u nikoho a pro nikoho.
Další zcela unikátní modní trend jsou velké, hlavně co nejvíce barevné boty připomínající kopyta, čouhající ramínka od podprsenky, nevhodná kombinace barev či párování předem předurčených a nekombinovatelných stylů.
Tento krátký přehled přešlapů zdaleka nevystihuje ani malou část z této problematika na kterou dle mého názoru musí být nepřetržitě poukazováno. Tudíž prosím všechny občany v zájmu státu. Nenoste legíny a kopytí boty a nic z výše uvedeného. Děkuji.
 

Kapitola 1

31. července 2018 v 13:25 | -A- |  Deník zrůdy
Narodil jsem se v roce 1892 do průměrné rodiny s průměrným bytem, psem a rodiči. Když se na mě poprvé podívali po tom, co jsem vylez z máminy pochvy, prý prohlásili, že jsem zrůda, že tak ošklivé dítě nikdy neviděli. Položili mě do matčiny náruče a ta se místo štěstím rozbrečela smutkem a zoufalstvím. Nenáviděla mě už od narození a nebylo divu, že mě strčila do dětského domova, kde jsem přebýval od mých 4 let.
První vzpomínka na dětský domov je jak jsem byl s dětmi na dětským hřišti s mými vrstevníky a já rozšlapával u stromu brouky. Dělalo mi dobře to křupání a pocit jejich bezmoci. Nemohli mi utéct, byl jsem mnohem rychlejší. Přišla ke mě jedna holčička. Měla modré oči a blonďaté oči. Ptala se mě, proč šlapu na ty nebohé brouky a já jí ignoroval. Nechtěl jsem se s ní bavit."Proč šlapeš na ty brouky se ptám!" Chytla mě pevně na paži tak silně až to odvedlo pozornost od mých brouků. Podíval jsem se na ní. Měla naštvaný obličejík a v jejich očích jsem vyděl jak je zkažená. Poprvé jsem uviděl člověka, který byl podobný mě. "Dělá mi to dobře." Odpověď jí zřejmě uchvátila a zašlápla ploštici. Koukla se na mě s úsměvem a šlapala dál. mravence, hovnivály, ploštice, pavouky, kobylky, bylo jí to jedno smála se a dupala na křupající krunýře a tělesné schránky. Užasle jsem se na ní koukal a říkal si, jak může být něco tak krásného tak zkaženého. Byla první dívka, která se neštítila mé ohavné tváře.
Další den na hřišti jsem šlapal zas s nadějí, že má spolu vražedkyně přijde, ale ona nepřišla. Poprvé od mého příchodu do domova jsem promluvil s ředitelkou. Už při příchodu do růžové kanceláře nahodila falešný perleťově bílý úsměv a pořádala mě s nafrněným máchnutí ruky ať si sednu na naleštěné křeslo. "Kak copak tě trápí zlatíčko?"zas na mě zamrkala umělýma řasy a já nesměle odpověděl "Kam odešla?". Úsměv se jí vytratil a i když věděla o koho se jedná zeptala se kdo. "Ta holka." dal jsem jí najevo, že vím o kom mluvím, a že se nemusí snažit zakrývat pravdu. Zbytek jejího nadhledu upadl a ona sebou řízla do křesílka za stolem. "Za svými náhradními rodiči broučku. Neboj, stýskat se ti bude jen chvilku a pak na ní zapomeneš, protože jsi ještě maličký, bezmocný klouček." Neměla pravdu ani v jednom. Nezapoměl jsem na ni až do mé smrti a bezmocný sem nebyl, což jsem jí ukázal hned v zápětí. Stoupl jsem si, napřímil se a s s výsměšných pohledem jsem obcházel její křeslo na kterém seděla. "Nejsem bezmocný a vy jste lhářka. Vraťte jí zpátky, nebo toho budete trpce litovat." Vysmála se mi a zavolala vychovatelku aby mě odvedla zpět za dětmi.
Každý den mě sledovala zpoza okna ve své kanceláři jak den co den zašlapávám brouky. Z par dní mě přestalo šlapání po broucích bavit, ale nic jiného se tu zašlapávat nešlo.
Nemohl jsem každou noc spát, protože mě to tu nudilo. Chtělo to nějaký vzrušení, a tak jsem vstal a chodil jsem kolem postelí spících dětí. Holka naproti, myslím, že se se jmenovala Ema, měla křečka. Říkala mu Punťa, protože měl malý flíček nad jedním okem. Opatrně jsem otevřel malou budku ve které ho měla. Když jsem Punťu vzal do ruky, cítil jsem jeho tep, proudil v něm život a začal mi lézt po ruce až na rameno. Svímy pacičkami mě škrábal po lícních kostí. Neměl jsem slitování. Vzal jsem ho jednou rukou za hlavičku a druhou za zbytek těla. Jeho tělo křuplo tak hlasitě, až to vzbudilo jednoho chlapečka který vyděšením nemohl ani ječet. Rychle jsem k němu přiběhl a hodil Puňťovo tělo na jeho peřinu. "Jestli někomu něco práskneš, dopadneš stejně jako on!" Ukázal jsem tyransky na křečka. On jen s otevřenou pusou začal kývat na souhlas. Rozklepaně se otočil zády ke mě a se slzami se pokoušel usnout. Křečka jsem si zas vzal a schoval do nočního stolku.
Ráno jsem se probudil později než Ema, která už plakala nad prázdnu budkou po Punťovi. Vychovatelka seděla vedle ní a chlácholila jí, že šel určitě jen na procházku a že se vrátí, ale já už koukal na kluka, který mě viděl jak má slzy skoro na krajíčku a jak s pohledem na mě bledne. Ten pocit byl k nezaplacení. Pocit z vraždy a z vyvolávání strachu.
Další noc jsem cestoval o dvě postele dál, kde spal klouček, kterému byli sotva 3. Měl zakrslého ošklivého králíka se kterým furt chodil. Bylo to až nechutné jak se s ním pořád mazlil. Vzal sem ho za uši a protože jsem se již poučil z minulých chyb odešel jsem na dlouhou chodbu, která byla temná tak, že mě nikdo nemohl vidět. Zkoušel jsem novou taktiku jak usmrtit zvíře. Byl větší jak křeček a tak jsem si nebyl jistý, jestli půjde křupnout páteř. Vzal jsem ho tedy oběma rukama kolem krku a tlačil tak dlouho, než se přestal klepat a kopat kolem sebe. Při mém stisku se mu omylem při mém stisku vyboulilo oko a tak jsem ho zas zamáčkl a vložil do mého šuplíku.
Ráno se opakovala přednáška, že se určitě Zajda najde, ale vychovatelkám pomalu, ale jistě docházelo, že tu něco nehraje.
Dopoledne jsem zkoumal čítanku, protože jsem toužil přečíst si o všech zkušenostech jiných, jak se zabijí a kam až se dá zajít. Zaslechl jsem vychovatelky jak si povídají o jakési holce o které nemluvili příliž hezky. "Byla to cuchta." pravila ta tlustější. "Nechci jí tu, ale zas jí někam udáme, neboj." Zableskla mi naděje, že by to mohla být ta moje holka. Na večeři jsem šel natěšený a dokonce jsem se trochu usmál když jsem čůral.
Nebyla tam. Nevím jak je to možné, protože vždy jsem měl dokonalý smysl pro předvídání. Cítil jsem, že tu bude, ale nebyla tu. Poprvé jsem ucítil pravý smutek a zklamání.
Večer, když všichni usnuli jsem se hodlal zmocnit dalšího života. Byl to pes vychovatelky Black. Miloval ho celý domov. Stačilo písknout a on z budky zahrady přiběhl a sedl si přede mě. Seděl a vzpazoval jazyk a kňučel, protože s sebou přinesl i klacek. Vzal jsem ho a napřáhl se s ním na psa a praštil. pes nezemřel, jen si lehl a kňučel bolestí. Musel jsem ho rychle dodělat protože by mě mohl prozradit.
"Na." Otočil jsem se a uviděl jsem si jak mi podává nožík. Nebyl čas se kochat pohledem na ní a tak jsem ho vzal a bodal a bodal. "Můžu taky?" Podal jsem jí ho se se smíchem jsme ho ubodali. Byl tu jeden problém. Nevešel se mi do šuplíku. "Pojď." řekl jsem a a nechal psa psem. Ukázal jsem jí šuplík zaplněný křečkem a králíkem. Užasle na to koukala a zkoumala oko Zajdy. "Kam dámě Blacka?" tázala se bystře. "No, to je ten problém." řekl jsem sklesle. " Dáme ho ke mě." "Dobře."
Byl jsem opravdu šťastný. Ta holka vypadala jako bez zábran. A ona byla. Další den jsme byli všichni svoláni do jídelní haly, kde už stála ředitelka s vychovatelkou.
"Milé děti, v posledních dnech se začala ztrácet zvířata, ale nevíme proč. Je naší povinností to řešit, a tak jestli za tím stojí někdo z vás přihlaste se prosím."
Podíval jsem se na mou spolupachatelku výsměšným výrazem na důkaz mé síly.

Nákupy

21. června 2018 v 15:46 | -A- |  Dvojčata aneb dvojí radost
Banální činnost, kterou každý z nás absolvuje i několikrát týdně. Poklidné či stresující mapování regálů s myšlenkou, zda je doma čím se nasytit nebo důstojně utřít záď. Zkusili jste ale někdy takový běžný nákup absolvovat se dvěma reaktivními rarachy, kteří mají nutkavou potřebu hmatem testovat vše, na co dosáhnou?
Tímto se obyčejný nákup rázem mění v neobyčejné martyrium.
První posměšné reakce spolunakupujících zaznamenáte hned po příchodu do hypermarketu, ke kterému neodmyslitelně patří vyhraněná scénka při volbě nákupního vozítka - drátěný vozík versus vylepšená verze v podobě víceúčelového těžkotonážního autíčka, do kterého se kromě pasažérů prakticky nevejde ani polovina zamýšleného nákupu. Vlastně ještě oceníte, že ho pasažéři po projetí turniketu samou nudou bezprostředně opustí.
Dalším bonusem jsou i regály s hračkami, které každý z nich musí řádně prozkoumat, změnit aranžmá dle vlastní invence a toto dílo opustit jak jinak než s obligátní scénkou. Ano, tušíte správně, další etuda probíhá u pečiva. Cukrářské a pekařské výrobky totiž navíc vybízí k okamžité degustaci. Pokud jste ve střehu, tak stihnou ohmatat pár kousků zkraje a začnou pojídat pouze jeden úlovek, v opačném případě proběhne ochutnávka vícera vzorků.
Sladkosti a nápoje - další náročná disciplína, u které strávíte četné chvíle při výběru té správné láhve nebo preferované značky.
Závěrečné defilé lze očekávat u nedobrovolného loučení s milou paní pokladní, která díky jejich osobitému šarmu neodolala a bezelstně navázala dialog.
Z nákupu o deseti položkách je rázem vyčerpávající akce na dvě hodiny.
 


Dvojčata

12. června 2018 v 17:38 | -A- |  Dvojčata aneb dvojí radost
Když jdu po ulici s mými tříletými bratry, zpravidla kolemjdoucí zaujmou svou mimořádnou roztomilosti tak, že je častují komentáři typu komodita nejvyšší sladkosti nebo nabídkou mazlení do bezvědomí. Já si ovšem kladu otázku, zda by si dotyční autoři glorifikací troufli na samostatný dohled, který by překonal aspoň hodinovou hranici? Jestli by třeba pozřeli večeři bez rizika budoucích žaludečních vředů za předpokladu, že budou pravidelně stolovat v přítomnosti těchto neodolatelných otesánků, kteří své vybrané stravovací návyky teprve testují, zrovna tak jako trpělivost ostatních strávníků u jídelního stolu, který vlastně končí až u nepředvídatelně vzdáleného dopadiště pokrmů. Jak by asi reagovali v situaci, kdyby byli nuceni vyhodnotit, které z dvojčat je více ohroženo újmou na zdraví, když se rozhodnou vydat se na zkušenou zrovna opačným směrem? Byli by schopni uspokojivě zažehnat hrozící pohromu při vykonávání potřeb, které se odehrávají ve vedlejší místnosti nebo v případě neúspěšných pokusů o osvojování dovedností a zdolávání nástrah praktického života pak s úsměvem vyrazit s oběma do nemocničního zařízení k nutnému ošetření? Pochopitelně už s vidinou, jak budou při přepravě soutěžit v uřvanosti, v horším případě, kdo dřív se dokáže vyprostit z bezpečnostní sedačky, za jízdy otevřít dveře vozidla a předvést nový kaskadérský kousek.

Ve společnosti dvojčat získáte zajímavé postřehy. Při koupi dvou naprosto stejných hraček, zjistíte, že žádná hračka není totožná, budou se urputně dožadovat toho předmětu, který není v přímém vlastnictví obdarovaného, protože ten druhý má zajisté více vytuněný model. Když jeden začne se zvýšenou hlasitostí upozorňovat, že se mu děje příkoří, zpravidla se tomu druhému děje příkoří s ještě více hlasitým důrazem. Při pokusu o zjednání nápravy, tzn. pohromě, kterou jste nezvládli včas zažehnat, ale nikomu se v podstatě nic zásadního nestalo, prstíky obou budou téměř s jistotou vzájemně ukazovat na viníka, takže postupem zkušeností dospějete k názoru, že nejlepší řešení je minimalizovat vaše intervence a přenechat osud andělských ďáblíků zákonům džungle.

Další zajímavý úkaz je, že jakmile se vám podaří uklimbat k spánku jednoho, druhého rozhodně nebude zajímat dodržování nočního klidu. Naopak, uchopí tento mimořádný okamžik jako jedinečnou výzvu, aby se realizoval a pochlubil se nabytými dovednostmi, které předvede s maximálními akustickými výstupy. Nepřejte si zažít, jaké následuje rozčarování za nedostatečnou pochvalu. C´est la vie.

Momenty, kdy se oba najednou vzorně usadí, počítáte v milisekundách a vyskytují se s frekvencí uherského roku a stejně jen výhradně proto, aby promysleli další strategii, ale já přesto vždy těm nadšeným obdivovatelům odpovídám: "Ano, jsou to zlatíčka a moc je miluju."

Pražení Pražané

7. června 2018 v 20:42 | -A- |  Úvahy
Jsem přesvědčená, že každý z vás měl alespoň jednou možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, jak funguje vír velkoměsta po pražsku.
Měli jste ale tu čest s každodenními nástrahami "velkoměsta"?!
Třeba přecpané tramvaje, kde vám madam, dobrý den prsa ven,servíruje svůj více než odhalený dekolt přímo pod nos nebo důkladný pěstitel podpažního pralesa dráždí čichové buňky tak, že by vás pravděpodobně probral i z komatózního stavu.
Chodníky vyzdobené šrapnely - exkrementy domestikovaných zvířecích společníků, jejichž páníčci nedbají místní vyhlášky, respektive dbají na to, aby si i ostatní pěší donesli do svých příbytků na obuvi vzorek jejich mazlíků.
Zpestřit zdejší pobyt dokážou i záhadná stvoření okupující podzemku, nebo třeba početní turisté, válcující domorodce a lačnící se s urputností sobě vlastní nabažit místními požitky.
Opomenout bych neměla ani na družící se teenagery a pseudo nebo postpubescenty, kteří zapomněli, že z té mimořádně náročné životní etapy již vystárli a kteří si užívají život plnými doušky, přičemž to dávají na vědomí všem a všemu, vybavení města nevyjímaje.

… a mnohem více můžete očekávat v deníčku průměrného Pražana.

Plavecké extempóre

24. května 2018 v 14:46 | -A- |  Mé marné já.
Na začátku roku jsme se dostala do týmu plavců, kteří plavou za školu.
Úvod zní celkem dobře, musím jej ještě upřesnit - mezi plavci jsem se vyskytla do počtu, resp. škola jen potřebovala dva studenty z prvního ročníku, kteří doplní tým, aby se vůbec mohla účastnit plaveckých závodů.
Jako hrdinka a budoucí reprezentantka připravená na vše jsem se do soutěže vrhla rovnou po hlavě. Doslova. Úkol zněl zaplavat "stovku prsa" a "padesátku kraul". Tedy jsem zavzpomínala na povinné hodiny tělesné výchovy v bazénu ze základní školy a vylovila z paměti, co to znamená. O to víc jsem byla odhodlaná překvapit nečekaným výkonem. Ten jsem nakonec předvedla, ale s trochu jiným efektem, než byl původní záměr.
Už entrée mělo být varováním - soupeři v neoprenu a plaveckých brýlích a já ve svém plážovém oděvu zdobeným krajkou (sluneční brýle jsem se ale vážně neměla). Pochopitelně jsem vytušila, že někde nastala chyba, ale zatím se jevila jako celkem nepodstatná.
Po zahájení rozcvičky, tedy rozplavávání, se mé tušení potvrdilo a dojmy začaly původní odhodlání významně nahlodávat. Nenápadně jsem se usadila u klouzačky na kraji bazénu, spíš abych nepřekážela a začala se zaobírat teorií o skrytých vrtulích v určitých partiích ostatních soutěžících, případně jiných alternativních pohonech.
Rozpačitě jsem načvachtala k panu učiteli a konstatovala, že to není možné a že to já plavat nemůžu, případně jsem měla v úmyslu nesportovně nařknout druhou školu z dopingu.
Naneštěstí mně i tak v reprezentaci naší školy svěřil disciplínu "padesátku prsa"
Jelikož osud zasáhl v podobě abecedního pořadí, můj velký okamžik nastal v duchu "to nejlepší naposled" nebo lépe a výstižněji podle klasiky "blbec k večeři".
Dostala jsem totiž navíc bonusový čas ke sledování soupeřek a naprosto neuváženě jsem usoudila, že je třeba se aspoň trochu dovybavit. Vypůjčila jsem si plavecké brýle, které jsem si co nejpoctivěji utáhla, aby mi při pokusu o osobní rekord nespadly. Postavila jsem se téměř hrdě na stupínek.
Jakmile jsem zaslechla píšťalku, skočila jsem do vody tak hluboko a tak prudce, že mi přes veškerou poctivost brýle spadly a následně začaly zákeřně škrtit. Na "chytrou" radu spoluzávodících jsem plavala pod vodou s občasnými nádechy nad vodou, kdy jsem v tom zlomku vteřiny slyšela výkřiky přítomných "Plavej!". To, že mě instruovali "Plavej nad vodou!", jsem se dovtípila až po heroickém výkonu.
Sotva jsem se vyškrábala z bazénu, místo poplácání ramen za statečnost mi bylo oznámeno, že zřejmě trpím (raději) blíže nespecifikovanou diagnózou mentální retardace …

Něco kromě trapné příchutě jsem si ale přece jen odvezla, a to je zjištění, že pravidla a zvyklosti je vhodné si osvojit před akcí a raději ne od konkurence.

-A-

Záchod

16. května 2018 v 20:25 | -A- |  Úvahy

Rozlišuji dva typy lidí ti kdo si na tlačení exkrementu dávají opravdu záležet a jsou schopni na svém trůnu kralovat i desítky minut, a ti kdo svůj výtvor vytlačí bez jakéhokoliv uvážení nad tím, jak dokonalá svatyně záchod je.
Osobně patřím mezi ty, kdo tuto místnost využívají k řešení závažných filozofických otázek a zvratů svého života. Vsadím se, že záchod se zasloužil o spoustu vynálezů. Co my víme kde Mark Zuckerberg
vymyslel facebook , nebo kde Albert Einstein vymyslel speciální teorii relativity a kde Sephen King dostává nápady na tak dokonalé knihy.
Toalety existují od 25. století před naším letopočtem, kdy lidé z oblasti Harappa měli
v každém domě vodní toalety spojené s kanalizací.

Takové prevéty, neboli výsernice, byly dle mého také geniální. Za první splachovací záchod se ale zasloužil John Haringhton v roce 1596.
Já jsem na záchodě vymyslela spoustu věcí, od domácích úkolů, dárků k Vánocům, luštění křížovek z časopisu, až po má vrcholová literární díla a rozhodnutí, která ovlivňují můj život.
Určitě lidé postižení stresovými nemoci, nevrlostí a neschopností si udělat ve svém životě pořádek, by po pár dlouhých a seriozních sezení na prkýnku, jehož součástí je trubka, která vede bůh ví kam, byli ze svých zmatků a nepokojů v sobě samých zcela vyléčeni.
Doporučuji také navštívit muzeum nočníků a toalet, kde najdete exponáty od 15. století až do současnosti. Najdete zde až 2000 ukázek.
Tímto jsem vám chtěla dát radu. Svého odtokového trůnu na exkrementy si važte a snažte se ho zahrnovat láskou v podobě zatínání svalů, o kterých jste ani nevěděli, na jeho hrdé konstrukci, protože boží mlýny melou a vše se vám vrátí v podobě duševní vyrovnanosti a kreativnosti ducha.

-A-

Kam dál