Plavecké extempóre

Čtvrtek v 14:46 | -A- |  Mé marné já.
Na začátku roku jsme se dostala do týmu plavců, kteří plavou za školu.
Úvod zní celkem dobře, musím jej ještě upřesnit - mezi plavci jsem se vyskytla do počtu, resp. škola jen potřebovala dva studenty z prvního ročníku, kteří doplní tým, aby se vůbec mohla účastnit plaveckých závodů.
Jako hrdinka a budoucí reprezentantka připravená na vše jsem se do soutěže vrhla rovnou po hlavě. Doslova. Úkol zněl zaplavat "stovku prsa" a "padesátku kraul". Tedy jsem zavzpomínala na povinné hodiny tělesné výchovy v bazénu ze základní školy a vylovila z paměti, co to znamená. O to víc jsem byla odhodlaná překvapit nečekaným výkonem. Ten jsem nakonec předvedla, ale s trochu jiným efektem, než byl původní záměr.
Už entrée mělo být varováním - soupeři v neoprenu a plaveckých brýlích a já ve svém plážovém oděvu zdobeným krajkou (sluneční brýle jsem se ale vážně neměla). Pochopitelně jsem vytušila, že někde nastala chyba, ale zatím se jevila jako celkem nepodstatná.
Po zahájení rozcvičky, tedy rozplavávání, se mé tušení potvrdilo a dojmy začaly původní odhodlání významně nahlodávat. Nenápadně jsem se usadila u klouzačky na kraji bazénu, spíš abych nepřekážela a začala se zaobírat teorií o skrytých vrtulích v určitých partiích ostatních soutěžících, případně jiných alternativních pohonech.
Rozpačitě jsem načvachtala k panu učiteli a konstatovala, že to není možné a že to já plavat nemůžu, případně jsem měla v úmyslu nesportovně nařknout druhou školu z dopingu.
Naneštěstí mně i tak v reprezentaci naší školy svěřil disciplínu "padesátku prsa"
Jelikož osud zasáhl v podobě abecedního pořadí, můj velký okamžik nastal v duchu "to nejlepší naposled" nebo lépe a výstižněji podle klasiky "blbec k večeři".
Dostala jsem totiž navíc bonusový čas ke sledování soupeřek a naprosto neuváženě jsem usoudila, že je třeba se aspoň trochu dovybavit. Vypůjčila jsem si plavecké brýle, které jsem si co nejpoctivěji utáhla, aby mi při pokusu o osobní rekord nespadly. Postavila jsem se téměř hrdě na stupínek.
Jakmile jsem zaslechla píšťalku, skočila jsem do vody tak hluboko a tak prudce, že mi přes veškerou poctivost brýle spadly a následně začaly zákeřně škrtit. Na "chytrou" radu spoluzávodících jsem plavala pod vodou s občasnými nádechy nad vodou, kdy jsem v tom zlomku vteřiny slyšela výkřiky přítomných "Plavej!". To, že mě instruovali "Plavej nad vodou!", jsem se dovtípila až po heroickém výkonu.
Sotva jsem se vyškrábala z bazénu, místo poplácání ramen za statečnost mi bylo oznámeno, že zřejmě trpím (raději) blíže nespecifikovanou diagnózou mentální retardace …

Něco kromě trapné příchutě jsem si ale přece jen odvezla, a to je zjištění, že pravidla a zvyklosti je vhodné si osvojit před akcí a raději ne od konkurence.

-A-
 

Má kariéra spisovatele.

17. května 2018 v 5:51 | -A- |  Mé marné já.


Svoji spisovatelskou kariéru jsem začala ve druhé třídě nástupem do redakce na základní škole. Časopis se jmenoval Kláda a obsadila jsem snad nejnižší post v dějinách novinařiny.

Na druhé základní škole jsem pro změnu byla jedna z mála redaktorů školního časopisu, avšak dle mého názoru má práce nikdy nebyla dostatečně oceněna.

V současné době studuji střední školu, kde nejzajímavější psaní je do sešitu při hodinách chovu hospodářských zvířat a základů mechanizace.

Za myšlenkou znovuvzkříšení mé lásky ke psaní, mě napadlo, že založím blog.

Založení blogu není až tak snadný úkol. V první řadě je třeba mít ke psaní jistý vztah. V mém případě, b to neměl být problém. Řekněme, že psaní miluji, jako Maruška v pohádce sůl nad zlato.

Ve druhé řadě je třeba vlastnit prostředky k založení daného blogu. Jelikož dnešní moderní technologie by s tím neměly mít problém a blog vám udělají v podstatě samy, také to neberu jako ztížení práce.

Problém nastane u kroku tři, kdy je třeba vymyslet o čem vlastně psát. Nevím, zda s tím mám problém jen já (nepohybuji se v publicistické společnosti a ani neovládám novinářskou hantýrku), ale vymýšlet konkrétní téma jsem vzdala, tak proč nepsat o všem?

-A-

Záchod

16. května 2018 v 20:25 | -A- |  Úvahy

Rozlišuji dva typy lidí ti kdo si na tlačení exkrementu dávají opravdu záležet a jsou schopni na svém trůnu kralovat i desítky minut, a ti kdo svůj výtvor vytlačí bez jakéhokoliv uvážení nad tím, jak dokonalá svatyně záchod je.
Osobně patřím mezi ty, kdo tuto místnost využívají k řešení závažných filozofických otázek a zvratů svého života. Vsadím se, že záchod se zasloužil o spoustu vynálezů. Co my víme kde Mark Zuckerberg
vymyslel facebook , nebo kde Albert Einstein vymyslel speciální teorii relativity a kde Sephen King dostává nápady na tak dokonalé knihy.
Toalety existují od 25. století před naším letopočtem, kdy lidé z oblasti Harappa měli
v každém domě vodní toalety spojené s kanalizací.

Takové prevéty, neboli výsernice, byly dle mého také geniální. Za první splachovací záchod se ale zasloužil John Haringhton v roce 1596.
Já jsem na záchodě vymyslela spoustu věcí, od domácích úkolů, dárků k Vánocům, luštění křížovek z časopisu, až po má vrcholová literární díla a rozhodnutí, která ovlivňují můj život.
Určitě lidé postižení stresovými nemoci, nevrlostí a neschopností si udělat ve svém životě pořádek, by po pár dlouhých a seriozních sezení na prkýnku, jehož součástí je trubka, která vede bůh ví kam, byli ze svých zmatků a nepokojů v sobě samých zcela vyléčeni.
Doporučuji také navštívit muzeum nočníků a toalet, kde najdete exponáty od 15. století až do současnosti. Najdete zde až 2000 ukázek.
Tímto jsem vám chtěla dát radu. Svého odtokového trůnu na exkrementy si važte a snažte se ho zahrnovat láskou v podobě zatínání svalů, o kterých jste ani nevěděli, na jeho hrdé konstrukci, protože boží mlýny melou a vše se vám vrátí v podobě duševní vyrovnanosti a kreativnosti ducha.

-A-

Kam dál

Reklama